Chci se s vámi podělit o jeden svůj zážitek. Bylo to v období, kdy jsme s dcerou každý den navštěvovaly zverimex.
Musela jsem se trochu překonat a nemyslet na to, že to je byznys se zvířaty jako s hračkami a že to nemám ráda. Dcera měla prostě jen obyčejnou radost, že vidí zvířátka.
Byl tam jeden papoušek. A ten mě opravdu chytl za srdce. A to z toho důvodu, že měl klec tak malou, že tam nemohl ani roztáhnout křídla. Jak by se žilo mně, kdybych byla v tak malém prostoru, že si nemůžu ani natáhnout ruce? Dobře, možná ho občas vytáhnou ven, ale většinu času tráví v té kleci.
A on byl opravdu nádherný. Ztělesněním lásky.
Pamatovala jsem si na mnohé lekce od Wynter Worsthorne a na to, že když chceme zvířeti pomoct,
a nevíme přesně jak, máme mu prostě jen posílat bezpodmínečnou lásku a oprostit se od našich strachů.
Nenechat se ovládnout lítostí a našimi strachy,
ale naladit se na jinou vlnu energie,
lásku a vděčnost.
A tak jsme tam nějaký čas chodily a já vždy myslela na papouška s láskou, říkala mu v duchu, jak je nádherný a jak mu děkuji. Až jednoho dne… tam byla prázdná klec.
Nedalo mi to a šla jsem se zeptat paní prodavačky, jestli ho někdo koupil nebo co se stalo. K MÉMU OBROVKÉMU PŘEKVAPENÍ A RADOSTI mi řekla, že si ho vzala domů sama! To bylo pro mě vítězství. Vítězství v tom smyslu, že posílání lásky opravdu funguje.
Vyprávěla mi, jak s ním už byla všude možně na veterině, co mu všechno nakoupila a že jim létá volně po domě. Tolik péče a lásky v tom bylo. Nic víc jsem si nemohla přát. A ještě k tomu to bylo malinké vykročení z byznysu se zvířaty, jelikož předpokládám, že zaměstnanec není klasický zákazník. Byla jsem šťastná a vděčná.
A pak přišel ještě větší kalibr.
Dcera byla jednou v ZOO, zalíbilo se jí tam a chtěla tam se mnou znovu. Já ZOO moc nemusím. Nakonec jsem ale svolila, rozhodla jsem se neřídit svými rigidními zásadami a vést se dítětem. Nechci zabíhat do tématu výchovy, ale pokud máte blízko k intuitivní komunikaci se zvířaty, pak vás jistě nepřekvapí, že s malými dětmi lze mít komunikaci postavenou velmi podobně – na vzájemném respektu, naslouchání, důvěře a intuici.
Ovšem byla to pro mě výzva. Ne, že bych v ZOO nikdy předtím nebyla, ale tak nějak postupem času jsem se rozhodla, že svými návštěvami a pozorností nechci podporovat tuto zábavu pro lidi, kde se tlemí na zavřená uvězněná zvířata (kdyby tam to sklo mezi mnou a lvem nebylo, tak už bych asi taková hrdinka nebyla…).
Nechápejte mě špatně, já nechci nějak bojovat proti všem zoo, nejsem zrovna bojovný typ ani duchem aktivista. Neznám všechna zoo a nevím, jaké mají podmínky.
Někdo tvrdí, že díky zoo ještě existují některé druhy, které by jinak už dávno vymřely. No jo, co člověk natropil, to chce někde lepit… Ale možná to tak má být, příroda dělá svoje, a my se do toho se*em. I když vím, že některá ZOO se podílí na vypouštění zvířat zpátky do volné přírody, i tak si říkám, jestli náhodou nejsme malí páni na to, abychom mohli vědět, co je dobré pro celou planetu…
Pokud jde o zvířata, která zůstanou v ZOO, nabízí se otázka, stojí o to ta zvířata, být „zachráněna“, „udržena“, ale žít navždy za plotem nebo v kleci? Jak na zvířata v ZOO pohlíží návštěvníci? Berou zvířata jako sobě rovná, která, stejně jako my, mají právo na život, jaký chtějí? Co vlastně učíme své děti tím, že zavřeme zvíře a můžeme se tak na ně dívat? Super, že díky tomu můžeme spatřit na vlastní oči zvíře, které bychom bez vycestování nikdy neuviděli. Ale je v tom respekt, soucit?
Co je to za život bez svobody? Bez volnosti? Jen tak pro čumendu.
Hlavou se mi honily tyhle myšlenky, vehementně jsem se snažila soustředit na radost dcery, když jsem uslyšela paní vedle mě, jak říká lvu: „Chuďátko, ty máš život“.
A pak mi to došlo. Je ve mně pořád lítost.
Lítost není soucit.
Soucit spojuje,
kdežto lítost je jen strach.
Každý máme strach z něčeho jiného, může to být ze smrti nebo ze ztráty svobody. Já si uvědomila, že jeden z mých největších strachů je právě ztráta svobody. A je velmi osvobozující pojmenovat svůj strach, poděkovat mu, a jít dál.
Ať už jsou uzavřená zvířata šťastná nebo ne, všechna mě učí jednomu:
"Svoboda je ve mně"
- svobodu mám, dokud dýchám, a také potom
- vždy si můžu volit svůj postoj, to, jak se na věci dívám a jakým myšlenkám uvěřím
- i vězeň se může cítit svobodný, to už kdysi někdo řekl
- hodnotu mého života nemůže nic ovlivnit.
Každý den si připomínám, že chci volit lásku a vděčnost, namísto strachu a lítosti.
Děkuji všem zvířatům, která zrovna teď někde mají omezené možnosti pohybu kvůli člověčím rozmarům, a posílám všem lásku, i těm lidem.
Provázím lidi na cestě intuitivní komunikace se zvířaty. Na cestě lásky k nim i k sobě. Jsem také autorkou eBooku „Šťastnou cestu do nebe“. Více o mně najdete v mém příběhu.