Malá smrt se prý někdy říká org*smu. Tak tento článek o něm tedy není 🙂 Věnuji ho tématu odcházení zvířat do nebe. I když to asi není odcházení v pravém slova smyslu. Zvířata tady s námi totiž zůstávají i nadále, přestože je fyzicky nevidíme.
„Zármutek je láska.
Láska je život. Láska je všechno, co je.
Dovol si truchlit.
Zármutek tu je, aby ti sloužil. Aby sloužil přírodě, životu, lásce.“
(Wynter Worsthorne)
Při svém studiu komunikace se zvířaty jsem narazila na kapitolu, která je o zvířatech na odchodu do nebe – animals in transition. Trvalo nějakou dobu, než jsem mohla získat praxi i v tomto tématu. Jako první mě začaly učit naše slepičky a pak to ke mně začalo přicházet ze všech stran.
Úplně první a snad i tu nejcennější lekci mi dala slepička Pepinka. Byla nemocná. Okolí nám říkalo, že už ji máme klepnout. Nechtěla jsem rozhodnout o jejím životě. Necítila jsem, že by se trápila. Naopak, cítila jsem její neskonalou radost ze života, za všech podmínek. Trošku jsme použili také Bachovky.
Pak se z toho Pepinka dostala, pár měsíců byla zase fit. A pak se jí zase vrátila „nemoc“. Pořád jsem se snažila z ní vymámit odpověď, jestli je v pohodě a co mám dělat. Na začátku jsem odpověď dostala, je v pohodě. A pak už mě ignorovala. Na naše pochybnosti a ujišťování se zvířata NEMUSÍ REAGOVAT. „Vždyť už jsem ti odpověděla“. A žila si dál.
Cítila jsme k ní hřejivou lásku. Jednoho večera před spaním jsem na ni myslela a ocitla jsem se v nádherném prostoru přijetí, lásky a bezpečí.
Nedá se to slovy popsat. Náruč bezpodmínečné lásky, pocit domova.
Ráno jsem pak Pepinku našla mrtvou. Do posledního dne papala a dokonce den před její smrtí jako jediná nějakým způsobem vyšla z výběhu na zahradu (ostatní slípky ne, což bylo neobvyklé) a prošla se.
Díky Pepince jsem zjistila, že přechod do nebe může být něco nepopsatelně krásného. Necítila jsem výčitky, utrpení ani strach. Jen vděčnost. Přijetí.
A taky jsem se naučila jednu věc:
„Čím blíž máme ke smrti, tím blíž máme k životu.“
Od všech zvířat, která byla na odchodu a se kterými jsem komunikovala, jsem dostávala podobné zprávy – radost ze života za všech podmínek, vděčnost za život za všech podmínek.
A stejně jako s Pepinkou, i s Ronýskem jsem mohla projít svou malou smrtí. Ocitnout se na chvíli v teplé bezpečné náruči domova a přijímající lásky.
Iluze, že "už tady není"
Jedna z věcí, která mě nejvíce drásala, bylo to, že Rony už se mnou jednoduše není. Říkávala jsem mu „podzimní pejsek“, protože v podzimních barvách mu to v lese moc slušelo a byl krásný. Těšila jsem se na náš další společný podzim, milovala jsem procházky v babím létě, a těšila jsem se i na zimu – Rony miloval sníh.
Jenomže on odešel v létě. A všechno to, na co jsem se těšila, už jsem tady musela prožívat „bez něj“.
Cítila jsem bolest při každé vzpomínce – při pohledu na jeho pelíšek, na zapomenuté míčky všude na zahradě, na ještě neumytou misku. Nebo když jsem jen svěsila ruku dolů z postele a on tam nebyl.
Musela jsem projít fází truchlení, která může trvat jakkoli dlouho (a někdy se může vrátit, když je to potřeba), nechat tomu čas a pak jsem dokázala prohlédnout iluzi, že když někdo zemře, už tady není. Chápala jsem, že Rony potřebuje čas, než se v nebi „uvelebí“. V pelíšku se taky vždycky několikrát zatočil, než si lehnul.
„Věřím, že ve spojení se zvířaty, ať už s těmi na zemi, nebo těmi v nebi, můžeme zažít stav prostého bytí a uvidět PRAVDU – o podstatě života. O tom, KDO skutečně JSME.“
Ronyšek je v mém srdci a všechny věci, které prožívám, prožívá se mnou. I když ho nevidím. Cítí se mnou opět radost, když jsem na naší oblíbené louce, kde jsme házeli klacíčky, a stále mu můžu říkat dobrou noc
a dobré ráno.
Ať už přítomnost svého zvířecího přítele cítíte nebo ne, ať už s ním komunikujete nebo ne, ať už vám přichází do snů nebo ne, vím, že je STÁLE S VÁMI, a společně s vašimi anděly je vám nablízku.
Podporuje vás ve všem, v čem cítíte, že potřebujete podporu. Je vám oporou. Je tam s vámi a když náhodou nevíte, znovu vám ukáže, kudy vede vaše cesta.
A věřím, že se má dobře. Jen se ho zeptejte.
Povzbuzující zprávou je, že intuitivní komunikace v tomto ohledu NEMÁ HRANIC. Komunikovat tímto způsobem se zvířaty můžeme, i když už tady fyzickou nejsou.
„Smrt je obrovskou iluzí, neboť co bylo stvořeno, nemůže být nikdy zničeno. Smrt se týká pouze těla. Podstata, která obývá a ovládá tělo, se zanedlouho opět vrátí a propojí se s dalším tělesněním, pokud si to ovšem přeje. Vždyť životní síla, jež žije za stěnami z masa, je trvalá. Mějte to na paměti.“ (Ramtha, Bílá kniha)
Na závěr
- Věřte, že váš zvířecí kamarád ví, kam jde a ví, že je v bezpečí.
- Dovolte si truchlit.
- Věřte, že to chce čas.
- Věřte, že váš zvířecí kamarád je stále s vámi.
- Naslouchejte jemu a svému srdci.
A také, podívejte se na svůj strach.
Více se můžete dočíst v eBooku. Tento eBook byl původně placený, a tímto chci poděkovat všem, kteří si ho v počátcích rozhodli zakoupit a podpořili tak celý tento projekt. Teď nastal čas, aby se srdce znovu otevřelo, a eBook je nabízen ZDARMA.
Provázím lidi na cestě intuitivní komunikace se zvířaty. Na cestě lásky k nim i k sobě. Jsem také autorkou eBooku „Šťastnou cestu do nebe“. Více o mně najdete v mém příběhu.