Ronyšek byl takové naše první miminko. Než jsem si uvědomila, že zvířata nejsou lidské děti, a už vůbec ne ta dospělá. My si ho přivezli z útulku skoro přes celou republiku. Nějakou dobu jsme neměli vhodné podmínky, ale věděla jsem, že to tak má být, trpělivě jsem čekala, až jsem se dočkala dne, kdy jsme pro něj jeli a byl konečně s námi.
Roninek, mimochodem je to ten hnědý pejsek, kterého na těchto stránkách můžete vidět na několika místech, toho za sebou má spoustu. O něm bych vám mohla vyprávět dlouze. Teď ale o tom, jak se rozhodl od nás na chvilku odejít. Píšu od „nás“, protože jakkoli moc ho miluji, uvědomuji si, že je s námi ze svých důvodů a je velmi navázán i na mého manžela.
Ronýsek je asi velmi pečlivý a svědomitý, protože nikdy nezapomene dát svým chováním najevo, že u nás doma není úplná harmonie.
A tak i když medituji a seberozvíjím se jako divá, je to málo platné, když nemám bezpodmínečně ráda sama sebe a někde je tam u mě skrytý třeba můj častý pocit viny nebo něco jiného. A navíc, když se cokoli konfliktního odehrává v mém muži, anebo mezi námi dvěma.
Na Silvestra 2020-2021 tomu tak právě bylo. S mým mužem jsme se kvůli něčemu nepohodli. Což by ještě tak nevadilo, kdyby ovšem ona hádka ve mně nevyvolala velký strach. Manžel potom odjel, bylo to odpoledne, a já jsem se cítila „pod psa“. Do toho začali nedočkavci střílet venku petardy. Ronýsek byl
v ten moment na dvorku. Musela jsem ho tam dát, protože doma pořád kňučel po svém páníčkovi a já jsem to už NEMOHLA VYDRŽET, protože jsem vlastně taky chtěla, aby byl „páníček“ doma.
Jenže když jsem pak pro Ronyho šla ven, slehla se po něm zem. Prošla jsem celý dvorek, branka byla zavřená, volala jsem, prohledala keře a nic. Šla jsem se tedy podívat ještě na zahradu, kterou máme až za stodolou. Vrata do stodoly byla zavřená, ale dole je pod nimi malá škvíra, kterou mohl prolézt.
Suma sumárům, nebudu to prodlužovat, zjistila jsem, že Ronymu se podařilo projít přes troje zavřené dveře a dva ploty. Úplně na konci jeho cesty z domova jsem našla díru v plotě. Já ho nemohla jít hned hledat, doma spala malá dcera.
A tak jsem čekala na manžela, bez dechu. Ten ho samozřejmě hned po příjezdu domů šel hledat. A já se pokoušela s Ronym spojit. Paradoxně se to stalo jen pár dní poté, co jsem se na své cestě v komunikaci se zvířaty poprvé hlouběji setkala s tématem ztracených zvířat. Ronýsek mi tak moc chce vždycky pomoct.
Přicházely mi obrazy míst ve vesnici, která jsem manželovi po telefonu vždy sdělila, aby se tam šel podívat. Dodnes nevím, jestli na všech těch místech Rony skutečně byl. Byla jsem si jistá, že na jednom místě vešel do lesa. Zafungovala i intuice mého muže, kterého to tam taky táhlo.
Odehrávala se ve mně několikahodinová muka.
- pocit viny
- bezradnost
- strach
Co když Ronyška nenajdeme? Co když se mu něco stane? Nebyli jsme schopni se o něj dobře postarat. Hádáme se. Už to ani on nemůže vydržet.
Tou největší výzvou v této komunikaci s Ronym bylo odpuštění sama sobě a zbavení se všech strachů a výčitek.
Nejsem dokonalá. Dělám chyby. Je to v pořádku. Dělala jsem, co jsem mohla. Ronýsku, pokud s námi už nechceš být, respektuji tvé rozhodnutí. Vždycky tě miluji. Pokud chceš, páníček už je doma, hledá tě v lese. Prosím, za chvíli bude půlnoc a bude ten největší hluk, který tak nemáš rád. Ale máš možnost už být s páníčkem. Je doma, všechno je dobré.
Přesně o půlnoci šli spolu po chodníku k našemu domu. Manžel říkal, že Rony k němu zezadu přiběhl na jedné z našich lesních tras (máme jich v tom lese víc jak 10).
Komunikace se ztracenými zvířaty
Zaběhlá hledaná zvířata jsou nekonečně velkou kapitolou. Nedá se to nijak paušalizovat. Každé zvíře má svůj důvod proč se zaběhne, někdo se vrátí, a někdo ne. Snažit se zvíře v komunikaci vystopovat je velice těžké, protože mohou být neustále v pohybu a obrazy míst, které vám přijdou, nemusí být aktuální, můžete se tam dostat se zpožděním, nebo vám ten obraz stejně nic moc neřekne, když jsou to jen stromy a lesy.
Naším strachem situaci nepomůžeme. Je obrovskou výzvou
- důvěřovat zvířeti
- věřit, že ví, co dělá
- věřit, že dokáže najít cestu domů
- věřit, že dokáže vyhledat pomoc v ten správný čas.
Zůstat v klidu a v lásce, a to zvířeti v komunikaci posílat. Tak, aby se vše urovnalo, jak má. Nepřebírat zodpovědnost, která nám nepřísluší, ale je v rukou něčeho vyššího. Přijmout vše tak, jak zrovna teď je.
Děkuji ti Ronyšku, za tuto lekci a za to, že můžu být s tebou.
A těm z vás, kteří zrovna řešíte téma hledaných zvířat anebo se zajímáte o komunikaci se zvířaty, doporučuji knihu Where is Biggles (dostupná i v češtině s názvem Kde je Biggles), jejíž autorkou je má lektorka Wynter Worsthorne.
S láskou,
Kristýna
Provázím lidi na cestě intuitivní komunikace se zvířaty. Na cestě lásky k nim i k sobě. Jsem také autorkou eBooku „Šťastnou cestu do nebe“. Více o mně najdete v mém příběhu.