Moje pětiletá dcera se mě před časem zeptala: „Mami a jak se to stane, že řeka teče sama?“
Otázka, která pro mě v sobě nese podstatu celého života. Jasně, mohla bych jít hned googlit a určitě bych tam nějakou velmi erudovanou odpověď našla. Ale rozhodla jsem si ponechat nám to kouzlo a tajemno.
„Vše plyne“, asi 2500 let starý výrok a nesmrtelná pravda, na kterou každý den zapomínám a každý den si ji musím připomínat. Většinou mám tendenci vše řídit, kontrolovat, hledat nejlepší a nejsprávnější řešení, prostě honba za iluzí dokonalosti.
A poslední dobou si s tím mírně řečeno pěkně natloukám držku.
Moje děti mě nemilosrdně strkají zpět do té řeky, kde se mám nechat unášet proudem
a zahodit snahu mít cokoli ve svých rukách. Cokoli, kromě svého vlastního prožívání a pohledu.
Nechat plavat všechny ty musy, které si moje mysl na mě vymyslela a nakukala mi,
že tohle všechno musím a jedině takhle a za určitých podmínek budu tedy správná
a hodná holčička a bude všechno, tak, jak má být.
Prdlajs.
Tak nějak tuším, že život asi nebude o tom, že si mám splnit všechny povinnosti
a hlavně, hlavně!, zapadnout do měřítek společnosti.
Pouštím. Pouštím staré vzorce, odlupuju ze sebe nánosy krusty a někdy to jde pěkně ztuha, až to bolí. Dokážu vylézt z té klece své mysli a osvobodit se? Patřím do starého železa nebo ještě stíhám tempo dnešní nové doby? Je to na mně.
Zvířata mi podstatu života připomínají možná trochu víc milosrdně.
A když si s nimi chci „popovídat“, tedy nechat k sobě proudit jejich vědění a pocity, je k tomu zapotřebí hodit se do toho plynutí, s klidem a důvěrou. Proto je pro mě komunikace se zvířaty dar, protože zdaleka nejde jen o přínos informací, ale o stav bytí a navrácení k sobě.
Přesto nutno podotknout, že nejde o nějaké ezo blábolení a ve světě je komunikace se zvířaty už i vědecky uznávaný obor, velmi potřebný.
Za dob studií jsem strávila téměř rok v Estonsku. Tuto zemi mám spojenou se svobodou, nejen kvůli mému období bezstarostného mládí, ale také kvůli historii té země. Pobývám se svými myšlenkami, děkuji kočičkám, které nás chodí navštěvovat z okolí, a mám v sobě pocit svobody a vděčnosti. Děkuji svým dětem, které mě chtějí dostat z té klece. Můj půlroční syn v tu chvíli udělá zvuk znějící jako „aita“. Estonsky děkuji. Vše plyne a všichni jsme jedno. Aitäh.
Provázím lidi na cestě intuitivní komunikace se zvířaty. Na cestě lásky k nim i k sobě. Jsem také autorkou eBooku „Šťastnou cestu do nebe“. Více o mně najdete v mém příběhu.