Stála jsem mezi pastvinami a dívala se na ně. Stádo krav. Něco mi říkalo, že tam musím zajet. Je to nedaleko našeho domu, občas tudy projíždíme. Měla jsem zrovna náročné období a cítila jsem, že musím vypadnout a že mě to místo volá. Bylo to v době, kdy začínala moje cesta komunikace se zvířaty.
Krávy tam stály tak v klidu, mírumilovně. Zatímco ve mně se odehrával obrovský vnitřní boj. Zaměřila jsem pozornost na jednu krávu s telátkem. Vypadaly spokojeně, kráva nic neřešila, jen občas popošla pár kroků a pásla se. Telátko tam bylo prostě vedle ní nebo opodál.
Já jsem se taky starala o své „telátko“. Jenže to moje nevypadalo takhle v klidu. Neustále plakalo,
a ať jsem udělala sebevíc, neustávalo to, až jsem nakonec vůbec nevěděla, co mám dělat. Cítila jsem se vyčerpaná, jako NEJHORŠÍ MATKA na světě, která vůbec neví, jak se o své dítě starat, protože to neustále brečí. A tady byly krávy s telátkem a já cítila ten mír.
Zeptala jsem se krávy: „Jak to děláš“?
Odpověď přišla: „Přijmi to“.
A tak jsem ve chvíli, kdy jsem tam stála s kravičkama a představovala si, jak jsme všichni obklopeni láskyplným bílým světlem, ucítila obrovskou úlevu. Ano. Přijetí. Ne neustálý boj, ani rezignace. Ale prosté přijetí, bez jakýchkoli soudů mě, druhých nebo dané situace. Prostě to tak je. Nevypovídá to nic
o mně. DĚJE SE TO, to je vše.
Ano, asi milionkrát jsem ve svém hledání, jak být „správná“ matka, narazila na to, že pláč je v pořádku, je to prostředek miminek k dorozumívání atd. I přes to jsem se ale zasekla v tom nekonečném kolotoči
s cílem zamezit pláči, dostat se z pláče, zabránit tomu, aby začal, a když začne, aby co nejdřív skončil. Přece musím své dítě co nejrychleji učinit zase ŠŤASTNÝM (s odstupem času myšleno ironicky, ale dříve jsem automaticky v tomto přesvědčení žila)! Ale čím víc jsem tlačila, tím méně pláč ustával.
Když komunikujete s přírodou a se zvířaty, je to často jiné, než když vám někdo dá dobře míněnou radu. Zároveň s onou zprávou nebo obrazem se vám dostaví i samotný pocit. Může to být úleva, důvěra, pocit bezpečí, pocit, že všechno je v pořádku a jak má být, že je o nás postaráno. Všechny tyto pocity patří k lásce, a bez té by k čisté komunikaci vůbec nemohlo dojít. Je to právě láska, která nás všechny spojuje, která dělá komunikaci naplňující a která nás spojuje s námi samotnými.
„Zvířata jsou jako andělé na zemi. Nezapomínají žít své božství a svým bytím nám připomínají, kdo jsme. Stačí jen naslouchat tomu, co nám chtějí říct, a milovat je.“
Věřím, že pokud svět něčeho potřebuje více, je to Láska. A tak jsem se rozhodla začít psát blog. Je to pro mě způsob, jak k lidem dostat zprávy od přírody a zvířat.
Děkuji za podporu od mých zvířecích přátel, kteří lásku ztělesňují.
Provázím lidi na cestě intuitivní komunikace se zvířaty. Na cestě lásky k nim i k sobě. Jsem také autorkou eBooku „Šťastnou cestu do nebe“. Více o mně najdete v mém příběhu.